Prázdninový deníček

DEN 69. (čtvrtek, 31. srpna 2017)

Vstávám v 8:30. Já bych ještě spal, ale Dalísek už netrpělivě postavá u postele a chce jít ven. Dobře tedy; v rychlosti se oblékám a jdeme čuchat. Je 18°C a svítí sluníčko.

Po procházce snídáme. Dalísek kuře s cuketou a kuskusem, já jogurt a čaj. Po snídani Dalísek pokračuje ve spánku, já umývám nádobí z večera, peru prádlo a potom připravuju oběd (rizoto).

12:00 – Obědváme.

Po obědě Dalísek sedí u dveří na chodbě a vyhlíží, kdy někdo půjde kolem, aby na něj mohl štěkat. Já věším vyprané prádlo a potom stříhám a navazuju levanduli. Touto voňavou prací se bavím až do 16:00. Je horko, 28°C.

16:15 – Uklízím kuchyň, sbírám suché prádlo a chystám se připravit těsto na rajčatové bagetky. Dalísek se vyhřívá na dvoře.

17:15 – Dávám kynout těsto a jdu kopat brambory. Ještě zbývá pět řádků a ty musím dnes bezpodmínečně vykopat, jelikož zítra už má pršet.

Nejdřív vykopávám dva řádky, potom hodinu peču bagetky,vkrmím Dalíska, a pak rychle dodělám poslední tři řádky, dokud na to ještě vidím.

20:00 – Poslední brambora je venku. Začíná se stmívat. „Sakra, ten den už se tak zkracuje.“ Brambory jsou vykopány, ale co teď s nimi. Je skoro tma a já jsem si zapomněl sundat z hůry bedničky. „No teď tam teda určitě nepolezu,“ říkám si a vybavuje se mi příhoda, kdy děda lezl s baterkou na hůru.

Jednou večer, když bylo na hůře slyšet dupání, rozhodl se děda, že to půjde omrknout. Lezl opatrně – schod po schodu, krůček po krůčku. Prosvítil celý prostor před sebou a nic. Otočil se tedy a posvítil za sebe. Pár zářících očí se díval přímo na něj. Za strašného řevu sjel děda po schodech až dolů, a kdyby protější zachodové dveře nebyly zavřené, mohl se leknutím po….t rovnou do mísy.
U nás na hůře totiž bydlí kuny. Ve dne jsou většinou pryč nebo zalezlé, ale v noci tam lítají jak divé. Léta jsme se jich snažili zbavit, ať už naftalínem (ten vypudil spíš nás), drátem v dírách, kterými lezly, nebo na pečícím plechu umísteným tygřím hovnem přivezeným v kyblíčku ze zoo. Ještě jako dítě jsem onen šelmí exkrement chodil s dědou svědomitě zalévat vodou, abychom prodloužili jeho účinnost, resp. aby déle smrděl. Této marné činnosti jsme zanechali v momentě, kdy jsme na velkém hovně objevili ještě jedno malé – kuní. Přesně toto byla ta chvíle, kdy jsme rezignovali a přijali kuny jako oficiální spolubydlící. Dnes už tady žijeme v symbióze. My respektujeme, že jsou nahoře a ony se zase nikdy neodváží seskočit dolů, přestože je třeba v garáži díra na hůru pořád otevřená.

Pro bedničku teda nepolezu, ale přece tam ty brambory nenechám jen tak, aby je do rána někdo šlohnul. Nakonec tedy přináším velkou plachtu, na kterou je, už téměř potmě, hazím. Původní plán, zabalit je do plachty a odnést, se zdá být nerealizovatelný neb po pokusu o zvednutí odhaduju hmotnost tak na 50 kilo a více. Tak to tedy potáhnu po zemi. Po pár metrech, kdy mám co dělat, aby se mi brambory nevysypaly, si říkám, že se na to můžu víte co. „Nechám je tady pod stromem a zítra ráno je rovnou přeberu.“
Zamykám tedy vrata a jdu domů. Je tma. „No jo, ale zítra ráno má přece pršet.“ Tak jdu opět ven a smýkám se s „těma zemskéma“ až před garáž – tu garáž, kterou jsem před chvílí zevnitř zamkl. Takže zase zpátky, odemknout a……. „Bože, chlapče.“ Postavil jsem to tak blbě, že nemůžu otevřít vrata. Jdu tedy přes celou chodbu zase ven, posouvám plachtu, otvírám dveře a ve 20:30 jsou brambory konečně pod střechou.

20:45 – Zatápím pod kotlem.

Zatímco se ohřívá voda, večeřím bagetku s pomazánkovým máslem. Dnes už toho mám plné zuby a bolí mě záda.

22:15 – Jsem vykoupaný – jdu spát. Je zataženo, 19°C.

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.